29. 4. 2020
Vážení rodiče,
blíží se konec dubna a s ním i oblíbené “pálení čarodějnic” 🙂
Ani my si nemůžeme nechat ujít se s pořádnou ježibabou seznámit.
Kdo to letí na koštěti?
(autor neznámý, časopis Sluníčko)
Na koštěti, děti,
letí ježibaba sivé pleti.
Těžký plášť má samé nitě,
pohled, který vyděsí tě.
Na nose dvě bradavice…
Je to prostě krasavice.
Letí nízko nad tratí,
neboť trpí závratí.
Na mýtinu už se blíží,
nepřistane bez potíží.
Jako hruška na zem sletí.
Křach! A už je po koštěti.
Kup si auťák, babice!
Od čeho jsou silnice!
Jak taková ježibaba či čarodějnice vypadá?
Svou postavou připomíná Ježibaba polétavá obyčejnou stařenku. Ze zvláštních znamení lze připomenout velký nos, výrazně čnějící zuby a rozcuchané šedé vlasy, které jí za letu vlají zpod šátku nebo zpod čepice. Rozeznat ji od lidské stařeny je nejsnazší právě ve vzduchu. Ježibaba polétavá ovšem nelétá za každého počasí a v každé denní době, nejčastěji je možno ji v povětří vidět za úplňku, za bouřlivých nocí.
Můžete si jako čarodějky i zatancovat 😉 :
https://www.youtube.com/watch?v=zNt2Z1t_GtA
https://www.youtube.com/watch?v=Z0reRGaJL0o
nebo si nějakou vymalovat či vyrobit:
paleni carodejnic-pracvní listy
Pohádka:
https://www.youtube.com/watch?v=F0i1sLkqhN4
a pár zajímavostí na závěr:
Pálení čarodějnic – původ a historie
Pálení čarodějnic patří k doposud k velmi živým zvykům. Filipojakubská noc z 30. dubna na 1. květen bývala jednou z magických nocí, kdy prý měly zlé síly větší moc než jindy. O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, kdy měly zlé síly moc škodit lidem, se daly nalézt četné poklady. Aby se hledající před silami bránil, musel mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu a další předměty. Lidé věřili, že v povětří poletuje spousta čarodějnic, které se slétají na sabat. Proto se této noci říká „noc čarodějnic”.
Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly na košťatech létat. Taková košťata prý bývala zhotovena z jasanového dřeva, vrbových a březových proutků. Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci – „čarodějnickému kolu” – to se tančilo pozpátku. Jídla vypadala sice lákavě, ale byla bez chuti a nezahnala hlad. Nesměl chybět ani kotel plný žab a hadů stejně jako nádoby s jedy. Čarodějnice se tu, jak lidé kdysi věřili, s oblibou proměňovaly ve vlky, psy a jiná zvířata a vyprávěly si, co všechno zlého se jim od posledního setkání podařilo lidem natropit.
Čarodějnice však nebyly jen zlé, těch, které znaly tajemství bylin, uměly zahánět nemoci a napravovat zlomeniny si lidé vážili. Bylinkářky – vědmy se vyznaly v tajích přírody. Věděly mnoho o působení rostlin, hub, kamenů, kovů, drahokamů, ale i barev a vůní.
(BENEŠOVÁ, Alena. Kouzla a žerty čarodějky Berty. Praha: JUNIOR, 2004.)
